Právě to řeší nový projekt Česko-norské spolupráce v genetice a šlechtění pícnin pro zmírnění dopadů klimatické změny (Czech–Norwegian synergistic activities on the genetics and breeding of fodder crops to mitigate impacts of climate change), který vede doc. David Kopecký z Ústavu experimentální botaniky AV ČR v Olomouci a který je financován z programu Norských fondů. V rámci tohoto projektu se vědci z obou zemí letos v březnu setkali na norské University of Life Sciences.
Zemědělce obou zemí trápí zejména výkyvy klimatu spojené s nepředvídatelným průběhem počasí. V Norsku je hlavním problémem střídání období mrazů a tání, které vede k tvorbě ledové krusty na povrchu půdy, absence sněhu při výskytu mrazů a teplý průběh podzimu za krátkého dne, kdy rostliny nestihnou nahromadit dostatek zásobních látek na zimní období. Tvorba ledové krusty vede k hypoxickému stresu, kdy jsou rostliny uvězněné pod vrstvou ledu bez přístupu vzdušného kyslíku. O výkyvech počasí svědčí i to, že ačkoliv byl průběh letošního zimního období v Norsku mírný s nepravidelným výskytem sněhové pokrývky, v druhé polovině března, kdy na Moravě kvetly naplno meruňky, klesla celodenní teplota vzduchu v Oslu pod -2°C a zemi postihla sněhová kalamita. I čeští pěstitelé pícnin řeší změnu klimatu a nutnost přizpůsobit šlechtění stresům způsobeným klimatem (abiotický stres). V naší zemi jsou to zejména častá období sucha, která jsou obvykle doprovázena vysokými teplotami. I v Norsku se však stále častěji objevují období sucha, která omezují produkci pícnin. Společným řešením by mohlo být rozšíření nabídky odrůd a nových směsí.
Soběstačnost v produkci potravin nedosahuje v Norsku ani 50% a proto je pro tamní vládu důležité podporovat zemědělství. Plocha zemědělské půdy dosahuje pouze 3% území Norska a většina této půdy je využívána pro pěstování píce. Rozhodující produkce norského zemědělství (přibližně 80%) je tvořena mlékem a hovězím masem. Proto je zde význam pícnin mnohem větší než v České republice.
Travní či jetelotravní směsi jsou v Norsku i v České republice běžné využívané pro produkci senáží a sena, a jejich význam pravděpodobně poroste v souladu s požadavky EU na omezení spotřeby pesticidů a minerálních hnojiv. Ve směsích pěstovaných v Norsku nacházíme především kombinaci bojínku lučního, kostřavy luční, v jižní části i jílku vytrvalého s jetelem lučním, popř. jetelem plazivým. Směsi používané v České republice se za posledních třicet let výrazně změnily, především ty, které jsou využívané v trvalých travních porostech. Zatímco ještě před třiceti lety nebyly výjimkou směsi založené na patnácti druzích, dnes se jen zřídka objevují směsi, které by měly víc než sedm druhů. Z portfolia pícních směsí pro trvalé porosty úplně či téměř vymizely dříve používané druhy lipnice bahenní, trojštětu žlutavého, štírovníku, úročníku, vičence či ovsíku vyvýšeného, o který by sice byl zájem, ale chybí zde větší produkce. Na druhou stranu se objevily odrůdy Festulolia (křížence jílků a kostřav). V současné době jsou tak směsi založeny na jeteli lučním i plazivém, krátkodobé směsi pak i na vojtěšce seté a z trav se uplatňují zejména Festulolia, jílek vytrvalý, jílek mnohokvětý, bojínek luční, lipnice luční, kostřava luční a kostřava rákosovitá. Používané druhy jsou dlouhodobě šlechtěny a využívány v pícninářství desítky let. To je samozřejmě obrovská výhoda, šlechtitelé i pěstitelé o těchto druzích mají obecné povědomí a často velmi detailní znalosti jak a kde je využívat. Na druhou stranu mají tyto druhy omezený rozsah vlastností. Jílky například nikdy nebudou tak suchovzdorné jako kostřava rákosovitá. Ale i kostřava rákosovitá, jakožto jeden z nejsuchovzdornějších druhů pícních trav, má svoje limity.
Je proto žádoucí hledat další druhy, ideálně plané příbuzné, které by se daly využít pro tvorbu nových odrůd. Zde mohou pomoci výzkumníci z ústavů základního či aplikovaného výzkumu (včetně naší Akademie věd) a univerzit. V rámci dlouhodobé spolupráce vědci vytipovali některé plané druhy kostřav, které by se mohly začít využívat v pícninářství. Jedná se zejména o extrémně suchovzdorné a mrazuvzdorné kostřavy Festuca glaucescens rostoucí v suchých oblastech Pyrenejí a Festuca mairei, vyskytující se v severoafrickém pohoří Atlas. Oba druhy jsou blízce příbuzné kostřavě luční a kostřavě rákosovité a zároveň i jílkům. Využívat by se mohly především k mezidruhovému křížení s jílky. Takové křížení se u kostřav a jílků provádí ve šlechtitelských programech již půlstoletí a odrůdy Festulolií si v pícninářství své místo rozhodně našly. Dosud se ale používaly pouze kříženci kostřav lučních či rákosovitých s jílky (převážně mnohokvětými). Využití planých druhů kostřav by mohlo vést ke vnesení genů suchovzdornosti do jílků. Takové směsi by mohly mít v budoucnu velký potenciál pro snížení rizik spojených se změnou klimatu. Na využití planých kostřav i jejich kříženců s jílky se rozhodli zaměřit šlechtitelé a výzkumníci sdružení ve společném Česko-Norském projektu.
Setkání českých a norských účastníků na University of Life Sciences v norském městě Ås. Zleva: Libor Jalůvka (DLF Seeds, Hladké Životice), Radek Machač (Oseva PRO, Zubří), Stanislav Hejduk (Mendelova Univerzita, Brno), Odd Arne Rognli (University of Life Sciences, Ås), Jan Šafář (Ústav experimentální botaniky, Olomouc), Marit Jorgensen (NIBIO, Tromsø), Sigridur Dalmannsdottir (NIBIO, Tromsø), Jana Szecówka (Ústav experimentální botaniky, Olomouc), koordinátor projektu David Kopecký (Ústav experimentální botaniky, Olomouc) a Mallikarjuna Rao Kovi (University of Life Sciences, Ås).
Autor: David Kopecký, ÚEB
